Důvodem svolání mimořádné VH (MVH) byly zřejmé neshody na nedávné řádné VH; tyto neshody souvisely především s hodnocením aktuální situace v památkové péči (po radikálních a nepodložených zásazích MK ČR do systému státní památkové péče) a s postupem, který by v dané situaci mělo zvolit SPSHP. Probíhající změny ve státní památkové péči sice nehodnotil pozitivně prakticky nikdo, avšak nenašla se shoda zejména v tom, jak by měl být formulován a případně odeslán dopis, adresovaný MK a příslušným výborům PSP a SP. Na základě ne zcela jasných závěrů řádné VH vypracovala nově zvolená rada koncept dopisu, který pak předložila k diskusi členům SPSHP. Jak se posléze ukázalo, jen velmi málo členů SPSHP zaznamenalo zpřístupnění návrhu textu. Dopis byl posléze znovu zasílán s tím, že již jde o definitivní verzi, o které se mělo hlasovat. Vzhledem k nepřesvědčivému výsledku se rada rozhodla dopis neodesílat. Ve snaze dojít k nějaké dohodě o tom, jak by si rada měla počínat, aby vůbec mohla SPSHP navenek zastupovat, chtěla rada na mimořádné VH předložit svou představu a po prodiskutování získat nějaký mandát od přítomných členů SPSHP. (Peripetie projednávání dopisu atd. plynou z informací, jež jsou členům SPSHP k dispozici na vyhrazené části webu Sdružení www.svornik.cz.)
Cílem prvního bodu programu MVH proto byla debata a pak shoda na rozhodovacím mechanismu pro schvalování stanovisek a vyjádření SPSHP, resp. Rady Sdružení. Snahou bylo najít způsob zajištění „demokratického“ konsensu. Peripetie projednávání a konečného „skrečování“ „dopisu“ totiž Rada chápala jako zpochybnění svého mandátu, který bylo třeba upřesnit či obnovit. Diskuse v zásadě vyzněla do závěru, že Rada mandát i k vydávání stanovisek získala tím, že byla řádným způsobem zvolena členskou základnou.
Problém „dopisu“ tedy vyplynul spíše z daných okolností. V době, kdy patrně bylo vhodné, aby SPSHP vydalo své stanovisko k situaci v památkové péči, skončilo funkční období minulé Rady. Nově zvolená Rada proto nemohla mít na jednání řádné VH připraveno znění „dopisu“, ačkoliv předem v tomto smyslu byly předloženy náměty. Snaha nahradit projednání a schválení návrhu na VH e-mailovou anketou vyplynula do některých trochu nečekaných problémů, když se vlastně konkrétně vyjádřilo jen několik osob, přičemž z jejich příspěvků nebylo možné „poskládat“ nějaký „konsensus“.
Ze zkušenosti s „dopisem“ vyplynuly pochybnosti o tom, že by přesnosti jednání a kvalitě dosaženého výsledku příliš prospěla debata na internetu. Někteří diskutující z aktuální zkušenosti dovodili, že Rada získala mandát tím, že byla zvolena, takže by nadále měla sama konat dle svého uvážení – výsledkem tohoto uvážení přitom samozřejmě může být i jakýkoliv způsob případného ověřování většinového názoru členů SPSHP.
Jako určitý nedostatek předchozího postupu bylo konstatováno, že žádný „dopis“ dosud neodešel. Přítomní členové SPSHP se v zásadě shodli na tom, že i přes to, že se situace změnila, je třeba „dopis“ sestavit a odeslat. (Zdá se mi, že průběh jednání bylo možné interpretovat tak, že Rada po zjištění svého většinového názoru vydá stanovisko.) Přese všechno ovšem bylo zřejmě výstižně konstatováno, že průběhu diskusí byl pro jejich účastníky a snad i pro budoucí vystupování Rady značným přínosem.
K obsahu „dopisu“ byly vznášeny některé podněty či požadavky (z dopisu by mělo být zřejmé „co jsme“; měl by z něj být zřejmý nesouhlas s politickým zasahováním do památkové péče; SPSHP by mělo požadovat participaci na dalších přípravách či krocích).
Nakonec v zásadě došlo ke shodě v tom smyslu, že dopis musí
– obsahovat názor na dosavadní kroky vedoucích představitelů
– vyhodnotit vykonané kroky
– vznést požadavky na další postup, jak má být zvolen dle názoru SPSHP
[Toto velmi obecné vyjádření nedává příliš jasnou představu o tom, co nakonec v dopisu bude; ale což.]
Byl vyjádřen názor, že dopis by měl být stručný, ale že by měl být doprovozen obsáhlejším rozborovým materiálem. Zavládla shoda, že dopis by měl být zaslán jako otevřený.
Samozřejmě se v průběhu debaty opakovaně obracela pozornost i k situaci v NPÚ a k obecně zpochybňovaným zásahům MK ČR do systému státní památkové péče v ČR.
Podle názoru řady přítomných došlo k hrubému politickému zásahu ze strany MK. Od listopadu 2005 se situace v památkové péči bezprecedentně zpolitizovala. Za účasti stranických reprezentantů a tendenčních výběrových komisí MK i NPÚ byly vybírány osoby ředitelů. Někteří členové komisí jsou známí svými vazbami na investorské a politické kruhy. Proto je nutné, aby se k takové situaci vyjádřilo i specializované odborné sdružení, kterému záleží jak na památkách, tak na stabilitě a odborně fundovaném vedení státní památkové péče. Politické a jiné mocenské zásahy vyžadují, aby i SPSHP vyjádřilo svůj občanský postoj.
Sdružení svou činností hodlá potvrzovat interdisciplinární zaměření své činnosti, k němž patří i zájem o kvalitní a účinnou ochranu památek.
Do jisté míry nenápadné a jakoby momentálně málo závažné se jevily podněty k úvahám o vztahu památkové péče ke SHP v její „nové“ situaci. Sami členové komisí pro výběr ředitelů NPÚ totiž dávali i na jiných místech najevo, že znalosti o památkách nepovažují za důležité, a dokonce ve zveřejněném koncepčním materiálu byl zdůrazněn též cíl nahradit SHP expertními posudky vypracovávanými autorizovanými osobami. Jsem toho názoru, že těmto návrhům by rozhodně měla být věnována pozornost a SPSHP by se k nim mělo vyjádřit. Z hlediska oboru je to bytostně významné, a přitom jde speciálně o věc, k níž by SPSHP mělo pronést nepominutelný odborný názor s širším společenským dopadem! (Osobně jsem se kdesi pokusil naznačit možné okolnosti, za kterých bych souhlasil s určitými změnami dosavadní praxe.)
Opakovaně se sice diskutující zabývali otázkou možné reakce na „koncepční“ materiál ČKA. Zřejmě se dosud nejedná o oficiální materiál ČKA, o němž mají představitelé (či plénum) ČKA rozhodnut 7.3.2006. Proto vznikaly pochybnosti o tom, zda nějakou ostrou reakcí spíše neprávem význam této „koncepce“ nezdůrazňovat. Nelze však přehlédnout skutečnost, že s tímto „materiálem“ běžně pracuje ředitel Hájek. Přitom jde o účelový dokument, směřující k eliminaci či potlačení některých činností státní památkové péče. Z těchto důvodů by nejspíše bylo na místě reagovat na ty části, které se specificky týkají SHP.
Opakovaně v diskusi zaznívaly formulace, které se objevily i v prvním návrhu „dopisu“, že totiž prvotní zákroky proti systému státní památkové péče od počátku prosince 2005 byly zcela nekoncepční, nepodložené jakoukoliv seriózní analýzou. Z hlediska osudu památek i památkové péče tedy šlo o čirý hazard. Při hodnocení těchto procesů tedy v zásadě nemá cenu se zabývat jednotlivinami, ale jen obecnými souvislostmi (občanskými, poltickými). Při jednáních KZSP s ministrem Jandákem se v zásadě ukázalo, že ten o diskusi s odborníky nemá vůbec zájem. Proto momentálně nemá smysl se pokoušet přispívat nějakými konkrétními podněty, nýbrž situaci obecně posoudit a chyby odsoudit.
Podle některých názorů nemá cenu současnou situaci do krajnosti spojovat s konkrétními osobami (Jandák, Hájek). (Nepochybně je třeba si klást i otázky, proč památkáři v dané situaci reagovali tak, jak reagovali – tedy zřejmě prakticky vůbec. Proč se ohradil zejména KZSP, kdežto SPPPP nabídlo nové garnituře vůdců spolupráci?)
Podle některých diskutujících je v nynější situaci již třeba vzít některé vykonané změny jako nevratné. Nic na nich nezmění ani seberadikálnější kritika ze strany SPSHP. Proto by snad mohlo být vhodnější pokusit se vhodně vedeným jednáním získat pro obor v nové situaci náležitý respekt a prostor. Padl dokonce návrh, aby bylo zahájeno nějaké jednání s ředitelkou odboru na MK Koubovou-Eidernovou.
Krátce byla věnována pozornost otázce publikační činnosti členů SPSHP. Zřejmě převážil názor, že by mělo jít o jednu ze základních povinností členů, naplňovanou takovým způsobem, který odpovídá specifickým dispozicí, osobnosti každého člena.
Členstvo bylo též seznámeno se zatím nepříznivým stavem finančního zajištění vydání sborníku z připravované konference SPSHP v Louce u Znojma. Byl předložen návrh na vydání sborníku tiskem jen v redukovaném rozsahu a kompletní obsah sborníku uložit na CD-ROM. Toto řešení je samozřejmě úspornější. Osobně se pokusím oslovit některé možné sponzory (většinou jde o menší firmy, které nemají možnost sponzorování permanentně, nýbrž jen v některých příznivějších momentech). Dovolil jsem si přednést návrh na vydání sborníku elektronickou formou na internetu s tím, že by paralelně byl vydán omezený počet výtisků (např. „maloofsetem“). Tímto způsobem by bylo možné náklady omezit prakticky jen na tiskovou přípravu, zatímco sama publikace by nestála prakticky nic. Tištěné svazky by mohly být dražší, protože se by si je objednali jen ti skutečně potřební. Ze zkušenosti i z konzultací vím, že elektronická publikace nezpůsobuje pokles zájmu o tištěnou podobu, spíše naopak, neb jde o svého druhu reklamu. A to i přes to, že někteří specializovaní čtenáři se spokojí třeba s tím, že si vytisknou jen dva příspěvky (ti totiž celkově nepředstavují ztrátu, poněvadž velká část z nich by tištěný svorník buď oželela, nebo by si „své“ příspěvky někde pokoutně okopírovala). Podíváte-li se po síti, uvidíte, že přibývá tiskovin s elektronickou verzí, z nichž mnohé zahraniční bychom jinak nikdy ani neuviděli (Průzkumy památek, ZPP, Věstník KZSP, in situ, FUMA, ICOMOS, CIPA, maďaři, ČP – elektronická verze se vrací!) nebo čistě elektronických (kunsttexte.de, . Nelze přehlédnout ani stále přibývající webové verze dříve vydaných tiskovin (knihovna Chrudim,…). Mimoto jsem přesvědčen, že tato forma publikace umožňuje aktuálně zpřístupnit i takové texty, které by jinak kvůli nedostatku prostředků na potištění papíru nemusely spatřit světlo světa. Svým způsobem tak zejména u malotirážních publikací mohou být prostředky využity spíše např. na honorování autorů nebo odborných lektorů. Anebo lze vůči nim spravedlivěji prohlašovat, že na honoráře nejsou peníze.
Ještě bych se drobnými poznámkami vrátil k tomu, co jsem se pokusil vyjádřit ve svých dřívějších výhradách k prvotní podobě „dopisu“.
Nepovažuji za potřebné, aby v dopisu byly vyjadřovány spíše abstraktní výhrady k tomu, že zákroky proti NPÚ z počátku prosince 2005 a dalšího období byly porušením demokratických principů. Myslím si, že věc se má spíše tak, že jde o situaci, která byla demokratickými principy umožněna. Demokratické principy nejsou s to zabránit všem svévolným zásahům proti odborným organizacím a společenským potřebám. Přesto však zájemcům o odvrácení či omezení takových zásahů nabízejí demokratické principy určité možnosti. Lze říci, že jich např. vrchovatou měrou využil KZSP. Domnívám se, že je třeba tedy demokratických principů využívat dle vlastního přesvědčení. Avšak myslím si, že nepřesným tvrzením v dané souvislosti je, že demokratické principy byly porušeny – neboť to by bylo velmi těžké objasnit, jak se to stalo (vždyť by šlo o konflikt se samou ústavou) – spíše se pravdě podobá, že byly zneužity. Mám za to, že tedy spíše selhaly konkrétní osoby, které však nemá cenu atakovat, neboť je jedno, zda konaly v nevědomé víře, že dělají dobře, nebo zda byly někým postrkovány; každopádně je zřejmé, že ti lidé, kteří jim díky svým znalostem mohli případně oponovat, nebyli s to svá občanská práva za jakéhosi důvodu uplatnit. Součástí těchto demokratických principů by se ovšem měla stát uvážlivá, ale i rázná reakce. (Z obecnějšího pohledu jsem spíše očekával – i požadoval – vyjádření SPPPP, obsahující kritiku nepodložených zásahů do systému státní památkové péče; takové vyjádření ovšem nemáme dodnes.)
Ohledně demokratických principů samozřejmě existují i osoby, kterým se zdá sama státní památková péče být s těmito principy v rozporu. Osobně mám představu, že by z hlediska SPSHP mělo být zejména povinné vypracování rozboru (ovšem ne příliš rozsáhlého), z něhož jasně vyplyne, co ze zkoumání společnost má. Pokud v tomto nebudou památková péče ani SPSHP přiměřeně přesvědčivé, nepomůže jim sebehalasnější dovolávání se demokratických principů.
Samozřejmě mají současně i možnost „pragmatického“ vyhledávání únosných cest k prosazení svých zájmů u těch osob, které se dostaly do vedoucích pozic (i kdyby se tak stalo třeba i za cenu „zneužití“ demokratických principů). Přece jak mezi řediteli, tak v různých poradních sborech ředitele Hájka se objevily osoby, kterým se sice třeba můžeme divit, že jmenování přijaly, ale současně musíme alespoň zčásti předpokládat, že se nepřipojí k ničemu, co by znamenalo nějaký nepříznivý vývoj pro památkovou péči, nebo ohrožení nějaké konkrétní památky např. při posuzování nějakého investičního záměru.
S tím souvisí i skepse, která se občas na MVH SPSHP projevila z hlediska účinnosti aktivit KZSP. Pokoušel jsem se vyjádřit přesvědčení, že aktivita Klubu naopak byla pro vývoj situace vysoce pozitivní, a že je škoda, že KZSP zůstával stále prakticky osamocen!
Nevím přesně, zda lze najít nějakou smysluplnou odpověď např. na otázky, jestli má smysl nějakými kroky a podněty přispívat ke zlepšení tristní a nebezpečné situace v památkové péči. Jestli by např. nebylo vhodnější nečinností či rezolutním odmítáním přispívat k tomu, aby se nepříznivý vývoj co nejdříve zakončil „odkopáním se“ škůdců a jejich vyhnáním (a pak jen sčítat škody?). Ale to je přece stejné, jako bychom říkali, že lidé, kteří se snažili poctivou prací za komančů slušně uživit rodinu, napomáhali k delšímu udržení totalitního režimu – samozřejmě i to lze říci. Mluvím o tom proto, že na jednání MVH se mluvilo o možných nabídkách součinnosti SPSHP vůči NPÚ či MK jako o „pragmatismu“ s jasně pejorativním přídechem (o pragmatismu se dnes – snad módně?, nevím – často mluví tam, kde jde spíše o cynismus; to je nejčastěji právě v politice). Přednost dostávala spíše radikální cesta.
Sám bych se momentálně klonil k možnosti jednak
– věcně zformulovat a vydat stručný manifest, jak se o něm na MVH hovořilo, ve smyslu kritiky neodůvodněných zásahů do systému a směřující k vysvětlení, jaká rizika pro památky, poznávání památek – jako nedílnou, i když samotnou památkovou péčí spíše podceňovanou, činnost, která se však nedílně účastní na „konzumaci“ hodnot společností –, státní památkovou péči i obor SHP vznikají,
– jednak iniciovat jakousi teoretickou, metodologickou a prezentační aktivitu samotného SPSHP, směřující k autonomnímu vysvětlení (i přesnějšímu pochopení) vlastního smyslu (pro sebe i pro společnost) tak, aby se neoperovalo jen s nějakými požadavky předpisů či nějakých vyjádření, nýbrž s evidentnějšími odbornými i morálními kritérii.
Otázku licencování zpracovatelů SHP považuji za poměrně závažnou a hodnou diskuse. Uznávám, že samotným zúřadováním by se nemuselo mnoho změnit. Pokud se však zatím polemiky stočily k těmto otázkám, vnímal jsem ve většině výroků nadměrný příval vášní. Nyní bude třeba se tím zabývat přinejmenším z hlediska potřeby popsat situaci z odborných hledisek v reakci na to, s čím přišla ČKA.
Pokoušel jsem se v některých konceptech (průběžný koncept poznávání – „zvědavá památková péče“; průzkum jako podklad identifikace a definice památky coby předmětu ochrany; otázka vztahu poznávání objektů „ještě“ nechráněných, ale už s hodnotami, byť administrativou – vč. NPÚ – jakoby respektovanými až v momentě „uvalení“ ochrany; průzkum jako podklad regulace a preventivní péče; OPD – viz metodika; vztah historického zkoumání a vymezením ochrany limitované „zdeúředními“ požadavky; zatím prakticky zcela pomíjená nutnost aktualizovat regulační podklad – ÚSKP – po každém upřesňujícím poznatku;…) naznačit představu, že za určitých okolností by bylo možno prosazovat spíše rozšiřování průzkumných činností směrem k jakési nedílnosti, „nepřetržitosti“ řekněme v intencích monitoringu památek na Seznamu světového dědictví. To, že přitom počítám s možným rozšířením průzkumů např. při identifikaci památek a hlavně pro stanovení regulace již na počátku jejich úřední existence, plyne z toho, že si myslím, že v tom je dluh „demokratičnosti“ státní památkové péče, jež stanovuje regulaci až v momentě předpokládaného sporu s „indolentním“ vlastníkem, který již přijal nějaký záměr, založený na nedocenění či opominutí hodnot památky. Dokonce bych si představoval, že v tomto směru by měli být průzkumníci alespoň v rovině teorie předvojem, který by ukazoval na dosud neprávem opomíjená pole pro „své“ aktivity.
Omlouvám se za celý text i za několik vět zamotaných tak, že ani nemusí být rozumět tomu, co jsem chtěl říci. Omlouvám se těm, kdo z nějaké nerozhodnosti či jakýchsi rozpaků a nejistoty dočetli až sem. Budiž jim to poučením…
Ing. Jan Sommer
Národní památkový ústav, ústřední odborné pracoviště
Valdštejnské náměstí 3, 118 01 Praha 1
sommer@up.npu.cz; sommerjan@seznam.cz (jen .rtf, .txt)
257 010 614
724 663 594